Co si budeme povídat ... ono se to blíží. Napadá mě tolik svatebních klišé a povídaček, že to snad ani není možné, ale tomu se přece chceme vyhnout, takže ani sebemenší náznak.
Na seznamu věcí k zařízení našeho supermanovského svatebního dne se nám začíná objevovat čím dál víc zelených škrtanců ... což znamená jediné ... KOUPENO, ZAŘÍZENO, NAPLÁNOVÁNO. Jenže ona jedna dosti podstatná věc nám chyběla ... u mě se vyřizuje a u mé druhé polovičky byla v nedohlednu :o) klasikaaaa ....
Řekli jsme si, že to rozsekneme a tak jsme naplánovali menší výlet. Na druhou stranu nás ale nic netlačilo. Pořídíme nebo ne, však co .... rozhodně se nebudeme tlačit do něčeho jenom proto, že nám celkem začíná hořet u ..., no všichni víme kde.
Co jsme to hledali, za čím jsme se to vlastně vydali ... a co bylo tou velkou prázdnou řádkou na našem seznamu ....? Tak to Vám nepovíme :o) omlouváme se, ale budeme tajemní jako hrad v Karpatech. Můžete si představovat všemožné, kouzelné i nekouzelné kousky. Jedno Vám přece jen povím. Cesta nebyla marná a my jsme odjížděli sice unavení s bolavými nožičkami (jelikož jsem hrozně kňourala, že se musíme projít :o)) ale MÁME TO.
A tak jsme šťastní, spokojení a opět se nám to rýsuje o něco přesněji.
Pár střípků v podobě foteček z onoho vlastně ,,pracovního,, dne Vám posílám.
Tato červená lodička byla naprosto krásná hospůdka. A my jsme se zasnili ... mít tak peněz jako želez ... tady by byla ta naše vysněná svatba. Kajuty, heineken, obřad v póze jako Jack a Rose :o) a večerní plavba. Koukli jsme na sebe, třeba jindy, třeba jednou. Ach...
... no, pokračujeme dál.
nožičky boleli, očička byla namlsaná a úkol splněn ... :o*
